III.

PÁD DO TMY

            Bezvládné tělo klesalo stále níž a níž, až dopadlo na dno. Caleb dopadl mezi vodní řasy. Do měka. Spodní proud si pohrával s jeho vlasy. Vypadal tak zranitelně, ale přesto spokojeně. Dokonce jakoby se zdálo, že se mu na tváři objevil mírný úsměv. Úsměv blaženosti a spokojenosti. Bylo to zvláštní. Okolo proudila hejna ryb. Proplouvala okolo Caleba a sem tam se nějaká ryba opovážila a doplavala až k němu, prohlédla si ho a rychle si to uháněla zpět. Calebovo tělo se začalo hýbat. Ale to neznamenalo, že by se probíral. Začal ho unášet spodní proud. Proud, který je tak neúprosný. Ale Caleb vypadal tak spokojeně. Proplouval okolo mohutné podmořské skály. Míjel další hejna ryb. Kolem korálového útesu. Proplul snad celé moře. Nemohl už dál. Už všude byl.

            Pomalu začal otevírat oči. Nad sebou viděl něco zářícího. Kulatého. Myslel si, že to je slunce. Promnul si ještě jednou oči pěstmi. Bylo to střešní okno. Koukal přes něj na mraky. A jenom přece přímo do slunce. Musel odvrátit zrak. Pomalu si začal uvědomovat, že on v pokoji určitě střešní okno nemá. A začal se rozvzpomínat, že naposled cítil na svém těle vodu. Ale nyní byl suchý a k vodě měl taky daleko. Snad ho někdo vylovil, osušil a uložil. Nevěděl co si má myslet. Zvedl se ze země a pořádně se rozhlédl po místnosti. Byla nepřirozeně rozlehlá. Na jedné straně místnosti se čnil majestátný krb. Nehořelo v něm. Bylo teplo. Porozhlížel se po nějakém nábytku. Nic. Co nebylo napevno přiděláno ke konstrukci, to jakoby před něčím vzalo nohy na ramena. Vydal se směrem ke dveřím. Klika byla mokrá. To ho upevnilo v jeho zatím jediné teorii. Jen přece ho někdo těmito dveřmi musel donést. A nemohlo tomu být dlouho. Ale jakože on je suchý? Nad tím ani nepřemýšlel, byla to asi samozřejmost. V téhle chvíli se mu snad honila hlavou jen obava ze zamčených dveří.

Opatrně zatáhl za kliku a za mohutného vrzání dveře zlehka a pomalinku otevíral. Před ním se objevila docela úzká, ale za to dlouhá chodba, kterou po každé straně lemovalo obrovské množství jiných dveří. Bylo šero. Na chodbě nebyla okna, všechna místa zabraly dveře. Jen po určitých úsecích byla další střešní okna. Okna tak zaprášená, že nepronikl jediný paprsek. Ať už se Caleb ve svém životě bál čehokoliv, tak tma rozhodně byla na prvním místě. Vstoupil na chodbu. Schválně nechal za sebou dokořán otevřeny dveře, aby jenom přeci proudilo nějaké světlo z místnosti na chodbu. Lehce našlapoval po dřevěné podlaze. Po každém kroku mu dávala jasně najevo, že ona má své nejlepší časy za sebou. Vrzala jen co je pravda. Ale Caleb jistým způsobem miloval staré věci. Staré a opuštěné věci. Hlavou mu proběhlo mohutné klepadlo na dveřích domu v jejich ulici. Nikdy neměl odvahu představovat si, jak by to v tom domě mohlo vypadat. Ale najednou měl ze všech stran jistou nápomoc. Tak nějak by to mohlo vypadat i v tom domě. Procházel pomalu dál po chodbě. Procházel kolem všech těch dveří. Ani jedny se neopovážil otevřít. Možná měl, ale něco mu říkalo, aby to nedělal. Něco, co mu říkalo, že nemá zapalovat svíčku, kterou nezná. Tentokrát se rozhodl své podvědomí uposlechnout. Jen šel mlčky dál. Došel až na konec chodby. Narazil na majestátné dřevěné schodiště. K jeho překvapení nevedlo jen dolů, ale i nahoru. A zdálo se, že nevede jen na půdy, ale ještě o pár dalších pater dál. Caleb něco na tomto domě přitahovalo, chtěl jít spíš náhoru po schodech, ale zase mu podvědomí naznačovalo, že musí odejít a východ určitě nebude nahoře, nýbrž dole.

Opatrně scházel dolů. Stupeň po stupni. Už ho ani nepřekvapovalo, že každý schod vrže. Sešel o patro níž, vypadalo naprosto stejně jako to nad ním. Šel stále níž. V mezipatře konečně zahlédl přízemí. Zaprášená okna konečně byla i na zdech a ne na stropě. Všiml si mohutných dveří, které byly jiné než ostatní. Usoudil, že jsou vchodové. Něco ho na těch dveřích zarazilo. Byly mu nějak povědomé. Odněkud je znal. Sice si tím nebyl jistý, ale jakoby to byly dveře s klepadly. Dveře domu, který je v jejich ulici. Domu, o kterém Caleb sní. Tentokrát nezaváhal a rozeběhl se k nim. Už mu zbývalo asi jen sedm schodů, ale tentokrát se neozvalo jen zavrzání, nýbrž zapraskání a Caleb se schodištěm propadl. Naposled zahlédl dveře. Padal závratnou rychlostí. Už ho to ani nepřekvapilo.....

II.

NEPLAVEC

            Musel si dát kávu. Jeho oči už nezvládali tíhu. Byly červené. Caleb bez své svíčky nemohl zamhouřit ani oko, byl vzhůru celou noc. Byl přesvědčen, že si musí urychleně koupit další zásobu svíček, jinak moc dlouho vzhůru nepřežije. Opláchl po sobě hrnek ranní kávy a vydal se do ulic města. Města, které velmi dobře znal, ale ve kterém si připadal stále jako nezvaný host. Měl pocit, že se na něj každý kolemjdoucí dívá velmi vtíravým pohledem. To byl tak zajímavý nebo mu všichni dávali najevo, že není jeden z nich? Přešel celou hlavní ulici a došel až na náměstí. Prostor, na němž se shromažďuje takové množství lidí, že ho Caleb z celého svého srdce nenávidí. Jenže na severní straně náměstí je toužebný cíl – jeho milá prodejna svíček a dárkových předmětů. V tu chvíli nevěděl co dělá, rozběhl se přes celé náměstí, chtěl to už mít celé za sebou. Chtěl být v krámku co nejrychleji. Silný zvuk zvonku nade dveřmi mu oznámil vytyčený a následně i dosažený cíl. Byl rád. Byl rád do té doby, dokud nezjistil, že v krámku není jediná jeho oblíbená vanilková svíčka, bez které si nedovede představit klidnou noc. Noc, kterou prospí s lehkým úsměvem na tváři. Začal se třást. Už tak by si nejraději lehl na vydlážděný povrch obchodu a usnul, ale bez jeho vanilkových svíček to nebylo možné. Nechtěl se ptát prodavače, nechtěl komunikovat s nikým. Možná je měli na skladu a ještě je nestihli vybalit, ale Caleb se prostě nedokázal zeptat cizího člověka. Ještě chvíli koukal do všech polic, ale nic. Ve svých zádech začal cítit probodávající pohled prodavače. On přece není zloděj, jen hledá a nemůže nalézt. Když už se prodavač blížil ke Calebovi, tak urychleně popadl tu nejbližší svíčku a upaloval k pokladně. Bez jediného slova se nechal obsloužit, zaplatil. Ve dveřích zjistil, že krámek nebyl cíl, nýbrž oddech v půli této, pro něj náročné, cesty. Musel se opět dostat domů. Do svého pokoje. Na svůj milý koberec. Něco mu říkalo, že by neměl běžet. Dívalo by se na něj příliš moc lidí, ale Calebovi to bylo v tuto chvíli upřímně jedno. Nezajímalo ho, co si druzí o něm myslí. Jen ať už je doma.

Rozběhl se, ale tentokrát neběžel jen přes náměstí, běžel i přes celou ulici až k doběhl k velkým mohutným dveřím s klepadly. K domu, který ho něčím zvláštním přitahoval. Nikdy nezaváhal a velkým klepadlem zabušil na dveře. Nic. Nikdo se neozýval, nikdo nikdy nepřišel otevřít. Dům byl totiž určen k demolici. Dům, o němž Caleb dlouhé noci sníval. Dům, kde by chtěl jednou žít. Měl smůlu. Rozloučil se něžným pohlazením dveří. Nikdo nekoukal. Ulice byla opuštěná. Nebyl důvod běžet dál. Došel klidným a pomalým krokem domů. Vyšel po schodech do nejvyššího patra. Otočil v zámku klíčem a zabral. Dveře a vůbec celý dům už měli svá nejlepší léta za sebou. Vše šlo z tuha. Ve svém pokoji zjistil, že opravdu potřebuje spát, přemýšlet, uvolnit se. Poprvé se pořádně podíval na svíčku, kterou si dotáhl až sem. Do místa, které je jen pro něj a je pro něj posvátným. Byla jednoduchá, bílá. Docela velká. Údaj na igelitovém obale uváděl dobu hoření přibližně třicet hodin. Začal silně pochybovat o této svíčce. Přece nemůže spát tak dlouho. Ale došlo mu, že to není ta správná svíčka. Není vanilková a tak vůbec. Nebude to fungovat tak, jak má. Přesvědčoval sám sebe, že to bude v pořádku. Jediné co pro něj v tuhle chvíli bylo důležité, tak byl spánek. A ten v tuto chvíli převažoval nad obavami.

Škrtl sirkou a svíci zapálil. Lehl se doprostřed pokoje a zavřel oči. Nejdřív černá, tak jak bylo zvykem. Postupně se zesvětlovala a přešla až k bílé. Caleb čekal na svou zelenou, ale dneska nebylo něco v pořádku. Zelená nebyla zelenou, nýbrž modrou. Začal se bát, nemohl se probudit. Pod jeho nohami nebyla známá louka. Ucítil totiž u nich chlad. Chlad hluboké a mrazivé vody. V jeho představách nebylo něco v pořádku. Nemohl se natáhnout na klidné louce. Caleb se začal topit. Nedokázal plavat v představách, které viděl poprvé. To nebyl on, to nebyl jeho svět. Svět, do kterého prchá. Svět, ve kterém je vše tak, jak má být. Ve kterém, chce žít. Může snad za to ta svíčka? Měl radši počkat ještě den a z těžkostí, ale jistotou ho probdít. Nevěděl. Nevěděl co si má myslet. Nemyslel na nic, jen na nedosáhnutelné dno pod jeho nohami. Musel šlapat vodu. Nešlo mu to. Caleb přece nikdy nebyl dobrý plavec. To má snad vydržet šlapat vodu třicet hodin. Pro něj nemyslitelné. Začal se potápět. Ještě chvíli mával rukama, ale nakonec to vzdal a zmizel pod hladinou. Nevynořil se.....

I.

SVÍČKA

Mnozí máme pocit, že v 18 letech náš život teprve naplno začíná. Caleb byl jiného názoru. Pod rukama mu uplavalo celé bezstarostné dětství a pro něj do té doby i celý život. Bál se. Bál se všeho co nastane. Věděl, že na něj bude naléhat okolí, rodina, kamarádi. Caleb měl jedno velké tajemství. Tajemství, které v dospělosti už nebyl schopen dál tajit. Mnody uvažoval do brzkého rána. Zapaloval si svíčky, pouštěl hudbu a jen tak bez řečí seděl uprostřed svého pokoje. Bez jediného pohybu. Jen seděl, poslouchal a přemýšlel. Přemýšlel nad životem svíčky, která mu hořela pod rukama. Pro svíčku je vrchol zrození – vzplanutí. Jaký je vrchol pro samotného Caleba? Zrození si nepamatuje, už si ani nepamatuje pořádně své patnácté narozeniny. Čekal na dospělost, dočkal se jí, ale bylo to spíše horší. Svíčka uhasla. Teď jen seděl, poslouchal a přemýšlel. Byla tma. Jen za okny občas projelo auto a svými světly na stropě pokoje rozehrálo hru. Zatáhl závěsy, chtěl být opravdu po tmě.

Mnohdy se budil za křiku svých rodičů. Rodičů, kteří jej stvořili a kteří si na vždy odpřísáhli lásku. Byli jako ten nejspolehlivější budík. Už dlouhou dobu nespával ve své posteli. Usínal tam, kde přemýšlel – na koberci, uprostřed pokoje. Už se ani neprotahoval, nemělo to pro něj cenu. Neměl pocit, že by ho něco bolelo. Aspoň ne něco čeho by se zbavil jen protáhnutím. Upřímně ze všeho nejvíce nenáviděl víkendy – dva dlouhé dny s rodiči. Býval rád sám. Nevycházel z pokoje. Měl v něm vše co potřeboval ke svému životu. Teda aspoň si to myslel. Myslel si to svůj, pro něj dlouhý, život. Byl jedináček, byl na to zvyklý. Ve škole nebyl nijak oblíbený. Sedával vzadu sám. Přicházel těsně před zazvoněním, odcházel hned po něm. Ale byl opravdu spokojen se svým životem, sám se sebou? Tohle Caleba trápilo ze všeho nejvíc. Byl rád sám, to ano. Ale jen přeci. Cítíval potřebu něco někomu sdělit, nejlépe vše najednou. Svým rodičům nevěřil a určitě by pro něj neměli pochopení. Pro ně byl stejně zřejmě ukradený. Myslel si to. Byl tak trochu podivín. Utvářel si vlastní svět, do kterého se ponoříval i na dlouhé hodiny. Měl vysněný svůj život. Život, ve kterém není úplně sám. Život, ve kterém mám pro něj pochopení aspoň jedna osoba. Zbytku světa mohl být ukradený.

Otevřel oči, byla hluboká noc. Ani jedna svíčka už nehořela, jen ucítil pod nosem lehce stoupající závan drobného kouře. Tak jako končila svíce svou pouť, tak se i Caleb vynořil ze svého skutečného světa. Objevil se ve skutečném světě jiných. Ve světě, kde pro něj nebylo místo, aspoň podle něj. Do světa, kde žije většina z nás a žijí v něm i jeho rodiče. Bylo to pro něj cizí místo. Míval pocit, že ani nerozumí zdejšímu jazyku. Chtěl se opět vrátit k sobě domů. Natahoval se pro svíčky. Došly. Byl uvězněn, nemohl se vrátit. Nemohl už okusit další bezstarostnou jízdu. Škrtal jednu sirku za druhou. Nepomáhalo to. Musel to zvládnout do příštího dne.....